Kadaň - město a řeka

Město Kadaň najdeme na rozhraní Ústeckého a Karlovarského kraje, v samotném srdci severozápadních Čech. Městská aglomerace je vklíněna mezi Krušné hory a Doupovské vrchy, jejichž přirozeným předělem je řeka Ohře. Město a řeka. Již někdy ve 4. století př. Kr. vznikla u brodu na soutoku Ohře a potoka Bystřice keltská osada poskytující zázemí kupeckým karavanám směřujícím do nitra Čech. Na konci 12. století je zde písemně doložena existence trhového městečka s kostelem, které patřilo českému knížeti a posléze rytířskému řádu johanitů. Zásadním urbanistickým zlomem bylo ve 40. letech 13. století založení královského města. Kadaň se stala významným politickým, hospodářským, církevním a kulturním centrem Podkrušnohoří. Právě do těchto časů můžeme datovat počátek permanentní interakce města s řekou Ohří.

Dlouhá staletí se městské obyvatelstvo věnovalo kultivaci nábřežní oblasti, která byla výrazně ovlivňována intenzivním dotykem s řekou. Dělo se tak na území dvou historických čtvrtí, Špitálského a Sedleckého předměstí, v jejichž areálu se nalézaly mlýny, přívozy, koželužny a bělidla, stejně jako domy rybářů a vorařská přístaviště. Poslední voraři se v Kadani objevili roku 1906 a ve stejné době táhli řekou naposled i lososi. Bezprostřední kontakt s vodním živlem se odrazil i v městské topografii, v níž bychom našli Vodní bránu i Mostní branku, Vodní, Říční a Mostní ulici nebo domy U Kamenné ryby a U Kotvy. Na řadě budov byly ještě nedávno k vidění značky upomínající na rozsáhlé říční povodně z let 1655, 1682, 1862, 1940 a 1957. Přirozeným centrem této oblasti bylo dnes již zbořené Vlašské náměstí, z něhož běžela ulice ke kostelu Stětí sv. Jana Křtitele. Nejstarším vyobrazením nábřežní části Kadaně je veduta Jana Willenberga z roku 1602, na níž vidíme mlýny, jezy i domy rybářů, vinice a chmelnice. Dřevěný most přes řeku Ohři na kamenných pilířích byl vystavěn nejpozději v 15. století, kamenný Bystřický můstek je doložen v roce 1532. Kadaňské nábřeží je též odpradávna zalidněno postavami místních pověstí. Na říčním ostrově Písečná hlava bydlí divoženka Violanta, která předpovídá požáry a jiná neštěstí, kolem domu U Kotvy obchází rytíř s halapartnou. Na říčních jezech lze spatřit zdejší vodníky, případně též smutnou Walpurgu máchající v řece krvavé košile. Nejde o mrtvou tradici, neboť tyto pověsti se v Kadani čtou a vyprávějí dodnes.

Od konce 19. století se začal městský břeh řeky Ohře proměňovat v klasickou nábřežní promenádu. Signálem k tomuto dlouhodobému procesu byla v roce 1880 výstavba nového ocelového Mostu Františka Josefa I. Postupně docházelo ke zpevnění břehů lemovaných teď litinovým zábradlím, v některých částech byly osázeny aleje, pod františkánským klášterem Čtrnácti sv. Pomocníků vznikla už roku 1870 městská plovárna, poblíž byl založen Klášterní park. Nová říční promenáda se kolem roku 1900 stala alespoň v několika svých úsecích reprezentativním městským korzem. Byla cílem procházek, výletů a dostaveníček zdejších měšťanských rodin, milenců a studentů, bujarých vojenských hloučků i osamělých zadumaných literátů. Právě v této oblasti, rozkládající se zhruba v délce půldruhého kilometru podél řeky Ohře, se koncentrují lokality výrazně související s dějinami kadaňské, české a středoevropské kultury. Kolem řeky zde v zamyšlení bloumala celá řada pozoruhodných osobností, jakýchsi kadaňských chodců a poutníků, které setkání s Ohří ovlivnilo na celý život. V říční části Špitálského předměstí mezi alžbětinským klášterem sv. Rodiny a kostelíkem Stětí sv. Jana Křtitele vyrůstal Josef W. Löschner (†1888), pozdější rektor Univerzity Karlovy, osobní lékař císařské rodiny a zakladatel moderní balneologie. Procházky kolem Ohře milovali také kadaňští gymnazisté, ať už to byl básník Victor Hadwiger (†1911), označovaný za předchůdce literárního expresionismu, nebo Theodor Innitzer (†1955), pozdější vídeňský arcibiskup a kardinál. Zabloudil sem též Walter Serner (†1942), kadaňský maturant a spoluzakladatel dadaismu, který se pro svůj židovský původ stal obětí holocaustu.

V uniformách rakousko-uherské armády se v kadaňském Podhradí a uličkách kolem Ohře promenovali během 1. světové války fotograf Josef Sudek (†1976), který právě v Kadani začal s fotografováním, a spisovatel Jaroslav Havlíček (†1943), autor nedokončeného „kadaňského“ románu Vlčí kůže. Anebo výtvarník Josef Čapek (†1945), jenž měl v Říční ulici jednu ze svých „tajných“ adres a v Kadani se mu zdávaly údajně „nejkrásnější sny“. Tito veselí a někdy i smutní kumpáni byli též častými hosty v nábřežních restauracích a pivnicích, zvláště pak na Střelnici ve Vodní ulici (dnes Čechova).

Poblíž zbořeného Weiskopfova mlýna v dnešní Lázeňské ulici se narodil Ludwig Müller (†1918), jemuž se voda stala životním osudem. Vystudoval totiž Námořní akademii v Rjece a velel na rakousko-uherských ponorkách. V letech 1931 až 1932 se po nábřeží procházel básník Miloslav Bureš (†1968), tehdy učitel kadaňské obecné školy, přítel Bohuslava Martinů, autor sbírky Otvírání studánek. Snad je i Burešova báseň Obraz města na řece jedním z ozvuků jeho kadaňského pobytu.

Na Sedleckém předměstí vyrůstal světoznámý výtvarník Josef Liesler (†2005), který se ve svých pamětech Adié Jolie vyznal i z lásky k řece: „Eldorádem prázdninového koupání byly dva nádherné ostrůvky na Ohři za klášterem. Pruh pole, na kterém jsme se sem a tam proháněli, šel až k poměrně vysoké kamenné zdi; a nad tou zdí rostl živý plot keřů, kterými zlatě opalizovala řeka, a bariéra bývalých sopečných kopců Doupovských hor a táhlý pás Krušných hor byl utopen v temné navečerní modři. Jednou jsem se ve snu vznesl dokonce i do závratné výše a letěl nad zlatě se blyštící řekou Ohří k zapadajícímu slunci. Ten blažený pocit si mohu evokovat ještě dnes, protože sen se mi po probuzení nerozplynul jako mnohé jiné. Mé sny z mládí byly roztodivné.“ Velkým milovníkem řeky Ohře býval též Karel Havlíček (†1988), berlínský rodák, právník a výtvarník pronásledovaný komunistickým režimem, který žil, tvořil a zemřel ve vile v dnešní Havlíčkově ulici.

V jednom z domů na Špitálském předměstí žila v 50. letech 20. století spisovatelka Naděžda Sochová, jejíž manžel, sám přesvědčený komunista, byl vězněn novým totalitním režimem. Útěchou v těchto nelehkých časech jí byla právě Ohře, jak o tom čteme v jejím autobiografickém románu Podzimní řeka: „Když jsme se dívali k městu přes Ohři, byl to svérázný shluk zprohýbaných mnohotvarých střech v nejrůznějších odstínech červeně, hnědi a šedi, nad nimiž čněly špičaté, kulaté a hranaté věže ... Krásná byla řeka: zdála se vytékat přímo z úpatí Krušných hor a plynula mezi zelenými břehy třpytivě zelenošedá, s hladinou podbarvenou hnědočernými stíny, široká ... a skoro teskná, až k jezu: přes něj přepadávala náhle průhledná a perleťová, vířila, tříštila a pěnila se o balvany. Zde měla i hlas – temný, hluboký, jako když bije ocelové srdce zvonu. Pak se zase uhlazovala, volněji se nesla k druhému jezu: přes něj už jen tiše sklouzne, aby ještě tišeji, skoro neslyšná, plynula dál, stále mezi zelenými břehy, jejichž vysoké stráně ji obemknou a ukryjí.“

Tato romantická podoba interakce města s řekou se však zhroutila v 50. až 80. letech 20. století, kdy v době komunistického režimu proběhla rozsáhlá asanace kadaňských historických čtvrtí i regulace řeky Ohře a potoka Bystřice. Demolice celých ulic zcela změnily kolorit této části města, postupně zanikly i tradiční služby, které spojovaly život obyvatel s Ohří, jako byly přívozy, městské lázně, půjčovny loděk nebo plovárna. Kdysi kultivované nábřeží se svým secesním nádechem bylo degradováno na rumiště a přírodní džungli, původně samozřejmá koexistence člověka s řekou byla vytěsněna z místní paměti. V únoru 1990 navštívil tuto část města Kadaně prezident republiky Václav Havel. V pobořených uličkách u řeky Ohře si tehdy posteskl: „Komunismus není v troskách, ale v hlavách, copak baráky, ty se opraví ...“ Město Kadaň se ve stejném roce pustilo do rozsáhlé rekonstrukce své historické aglomerace, která je památkovou rezervací a dnes Kadaň právem náleží k architektonickým perlám České republiky. Významně k tomu přispěla i obnova její nábřežní části. Ta nese jméno Nábřeží Maxipsa Fíka, jehož „duchovní otec“ spisovatel Rudolf Čechura prožil významnou část svého života právě na Kadaňsku.

Výstavba nového nábřeží v Kadani představuje výraznou polemickou intervenci nejen do urbanistického organismu města. Nábřeží můžeme bez nadsázky označit za důležitý mentální impuls k tomu, aby zdejší městská komunita se vší vážností hledala svou vlastní definici veřejného prostoru. A to vůbec nebude jednoduché. Kadaňské obyvatelstvo není totiž v porovnání s českým vnitrozemím stabilním městským společenstvím, byť oproti jiným městům severozápadních Čech mnohem intenzivněji směřuje k definici své specifické městské identity. Stále však zůstává mnoho otevřených ran, které (pro někoho možná překvapivě) souvisí s virulentním obdobím 1938 až 1989. Rozpad zdejší městské komunity v důsledku 2. světové války, vyhnání původního německojazyčného obyvatelstva, komunistický režim destruující občanskou společnost a v neposlední řadě bezohledná industrializace regionu spojená s masivní migrací, to všechno způsobilo zásadní vykořeněnost nově se utvářejícího městského společenství. Mentálně konstruovaný veřejný prostor je proto v Kadani dosud spíše entitou neznámou a opomíjenou. Zatímco na straně obyvatelstva je pojem „veřejný prostor“ synonymem pro výstavbu nových parkovišť (v lepším případě dětských hřišť), je to kupodivu veřejná správa, která v interakce s fragmenty občanské společnosti usiluje o obnovu veřejného prostoru.

Zmínit můžeme například studie a projekty regenerace Mírového a Löschnerova náměstí, Špitálského předměstí nebo hradebního parkánu. Vznik rozsáhlého Nábřeží Maxipsa Fíka je tak hozenou rukavicí zdejší městské komunitě, aby si tento (staro)nový veřejný prostor osvojila, zabydlela jej, prožívala v něm své veřejné i soukromé aktivity. Sám mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se zde opravdu něco nového rodí. Nábřežní promenáda je každodenním svědkem renesance kultivovaného flanérství, onoho bezcílného bloumání skupin i jednotlivců. Potkat zde můžete rybáře, vodáky, rodiny krmící labutě, maminky s kočárky, cyklisty nebo in-line bruslaře, stejně jako milenecké dvojice, aktivní seniory, turisty, návštěvníky městských slavností a koncertů, učící se i povykující středoškoláky, někdy dokonce též zájemce o moderní architekturu. Klíčovou otázkou však je, jestli nábřeží zůstane jen pasivně přijímaným urbanistickým excesem nebo se promění v milník na cestě k obnovené senzitivitě městské komunity vůči problémům veřejného prostoru. Ve fragmentarizované společnosti jako je ta kadaňská (a obecně severozápadočeská) musí v tomto procesu alespoň zpočátku hrát i nadále významnou úlohu osvícená veřejná správa, citlivě moderující dialog uvnitř městského společenství. Nábřeží, dosud ještě nehotové, je zároveň obrovskou finanční investicí. Kvalitní fungování tohoto unikátního městského areálu bude vždy vyžadovat zvýšený zájem městských institucí, nejlépe v interakci s občanskými sdruženími a iniciativami. Přál bych si, aby se právě Nábřeží Maxipsa Fíka stalo pro město Kadaň symbolickým bodem obratu v jeho (post)moderních dějin, kdy se zdejší městská komunita, zatím spíše shluk jednotlivců a zájmových skupin, promění v živé společenství jasně a sebevědomě artikulující svůj veřejný/společný zájem.

Nábřeží na dobových pohlednicích